Zkoušení a spravedlnost

Stalo se vám někdy, že jste se na výšce naučili všechno na zkoušku a nedali jste to? Možná ano. Učitelům se ale někdy též stane, že mají špatný pocit, že to dali udělat studentu, který tomu vlastně moc nerozuměl. I když tyto situace si všichni pamatujeme nejvíce, ve skutečnosti je nejvíc správných výsledků - že student, co umí, to dá, a že student, co to neumí, to nedá. Ze statistiky známe takovou jednoduchou matici, aplikujme ji na tento případ.

student	ví	neví
udělá	ok	chyba 1. typu
neudělá	chyba 2. typu	ok

Každá debata o spravedlnosti zkoušení by měla zahrnovat představu o tom, co by se mělo učit, jak obtížná je látka, jak ji zkoušet, jaké jsou kvality posluchačů a jaké jsou potředstavy příštích zaměstnavatelů. Ve zkouškovém období se pak ukáže, že to např. 50% studentů dá a 50% nedá. Avšak žádný normativ, který by určoval, kolik studentů se má vyhodit, neexistuje. Každopádně i o tomto se dá diskutovat. Jestliže na jednom předmětu je na určité univerzitě průchodnost 50% a ve stejném předmětu na srovnatelném oboru jiných univerzit např. 80%, a jestliže typický student je na všech univerzitách stejný, pak je na místě ptát se po důvodech odlišných výsledků.

Ale vraťme se k naší matici spravedlnosti zkoušení a k příkladu, že 50% studentů to udělá a 50% neudělá. Ono totiž vůbec není jedno, jakým způsobem k tomu dojde. Jestliže to bude jako v následující tabulce, není důvod pro reptání ani u studentů ani na stížnosti od učitelů, i když je výsledek pro polovinu dost krutý. Naopak, pro druhou polovinu je pak diplom o tolik hodnotnější na trhu práce.

student	ví	neví
udělá	50%	0%
neudělá	0%	50%

Když to však bude jako v následující tabulce, povede to k oprávněnému pocitu nespravedlnosti.

student	ví	neví
udělá	25%	25%
neudělá	25%	25%

V takovém případě je lhostejné, jestli tomu rozumíte nebo ne. Šance, jestli to dáte, je v každém případě právě 50%. Takový systém samozřejmě nebude studenta motivovat k učení se. V praxi k takovému systému nedojde. 

Jak to přesně vypadá v praxi, to nevím, ale některé věci jdou odhadnout. Student se může chtít buď naučit nebo podvádět. Z pozice učitele je třeba se snažit snížit motivaci k podvodům, tj. minimalizovat chybu 1. typu. Přesně o to se učitelé typicky snaží. Žádný učitel nemá rád pocit, že byl studentem podveden a dal mu to, aniž by si to student zasloužil. Učitel má určitě víc motivací, aby minimalizoval chybu 1. typu než aby minimalizoval chybu 2. typu. Zvláště v našem školství, které vyrábí "sériové inženýry". Žádný osobní přístup, student je jenom číslo v informačním systému školy. Běžně se učitel neohlíží na chybu 2. typu a při neexistenci opravného prostředku (jako na střední škole přezkoušení před revizní komisí) tato chyba může docela hezky růst. Tato úvaha není nic nestandardního, ekonom Robert Higgs odhalil podceňování chyby 2. typu u úřadu pro kontrolu léčiv v USA. Řekněme, že situace v těžkém předmětu bude taková:

student	ví	neví
udělá	40%	10%
neudělá	20%	30%

Vždy budou chytráčtí studenti, kteří systém prokouknou, v tomto případě 10%. Ať se to naučí nazpaměť, ať se naučí speciální klíčová slova, která zafungují, několik studentů to takto vždy dá. A nás učitele to pak bude štvát. To, že nás to štve, je kousek i dobře pro ty, kteří udělají a vědí, protože my učitelé máme dbát na kvalitu jejich vysokoškolských titulů. Z této tabulky ale vyplývají dva problémy. V takovém systému je 33% šance, že to neudělám i když vím. To vede nejen k pocitu nespravedlnosti - v tomto případě oprávněném -, ale též k dalším nepříjemným nezamýšleným efektům - ke ztrátě zájmu o další studium předmětu a případně ke ztrátě zájmu o studium na takové fakultě. Dále, když to nevím, je 25% šance, že to udělám, což - pokud je o tom mezi studenty povědomí - někomu stojí za ten risk.

K prvnímu efektu - v navazujících předmětech ve vyšších ročnících je někdy vidět pouze pragmatický postoj studenta - pouze mě naučte tolik, abych to dal a já víc neudělám. Což popravdě není pro vyučujícího nic příjemného být před třídou, která svým projevem připomíná hluchoněmé. Není to samozřejmě přínosné ani pro studenta - kromě toho titulu, za kterým si teď jde pragmaticky a cílevědomě. Získat zpět zájem takového studenta je téměř nemožné, anebo přinejmenším nákladné.

Je možné, že dochází i k druhému efektu - jestliže byli na mně několikrát nespravedliví a jestliže to jinde jde lépe, přestoupím na magisterské studium jinam. V dnešní době, kdy neexistuje blízký substitut veřejným vysokým školám, asi tento efekt nebude výrazný v rámci republiky. Málokdo vycestuje za studiem do zahraničí a snad 70% populačního ročníka chce studovat, protože koluje představa, že člověk bez titulu bude o nějakou dobu nezaměstnatelný. Efekt však může působit na úrovni jednotlivých fakult.

Závěr je jasný - přimlouvám se za spravedlnost, tj. za stav, kdy budou chyby obou druhů minimalizovány, zvláště v těžkých předmětech, kterými projde tak 50% studentů. Myslím, že my na Ústavu ekonomie jsme v poslední době udělali kroky, které povedou ke snížení obou těchto chyb. Jednak, změněná učebnice (Holman) dává větší prostor pro úvodní vhled do problému, který pak lze na potřebných místech doplnit o poznatky z dalších zdrojů. Takže víc lidí to může vědět. Jednak jednotné zápočty eliminují rozdíly ve spravedlnosti mezi různými cvičícími (takže je jedno, jestli se píše zápočt u mně nebo u někoho jiného). Jednak se např. eliminuje tzv. matematický student v mikroekonomii, kterému po absolvování matematiky zase nebylo tolik potřeba se učit mikroekonomii jako takovou (tj. snížení chyby 1. typu). Typicky když student uměl derivovat, a netušil, jaká je ekonomická interpretace toho, co spočítal, tak teď mu to stačit nebude. A jednak se více snažíme v jednotlivých cvičeních vést vaše myšlení takovým způsobem, jaký budete potřebovat, když budete uvažovat u zkoušky nad otázkou (tj. snížení chyby 2. typu). Vím, že máme rezervy a že je hodně co zlepšovat. Nevím, k jakým číslům nakonec dospějeme, ale věřím tomu, co teď děláme. Věřím v zlepšení a v další zlepšování. K tomu nám analýza současného stavu a budoucích trendů pomáhej!

Zdroj matice se 2 typy chyb: Robert Higgs, FDA and Consumer Welfare (FDA je v USA Úřad pro bezpečnost léčiv, v ČR je podobným úřadem SÚKL), viz min. 17:40 ve videu zde: http://www.economicpolicyjournal.com/2014/07/robert-higgs-fda-and-consumer-welfare.html 

Ekonomický způsob myšlení - jsou v ekonomii potřeby subjektivní nebo objektivní?

Učitelé uvažují o tom, jak Vás uvést do ekonomického myšlení

V pátky máme po přednášce z mikroekonomie my vyučující setkání, kde se domlouváme o jednotném výkladu ve cvičeních, alespoň co se týče základního materiálu, který Vám potřebujeme vysvětlit, protože vy se to pak budete potřebovat naučit. Pro mně to bylo velmi  zajímavé setkání, asi proto, že jsem rád součástí diskusí o ekonomii, ať na úrovni učitelů nebo ve třídě se studenty. Myslím, že i pro ostatní to bylo zajímavé. Probrali jsme např. termín potřeba a věru, divili byste se, jak dlouho jsme se dohadovali o potřebách.  Mně u této debaty napadlo se trochu podělit s Vámi o jednu myšlenku o potřebách, ale o tom níže.

Ekonomický styl myšlení je příkladem kritického myšlení a potřebujete ho ke zkoušce

Proč Vám dávám nahlédnout pod pokličku naší výuky? Protože asi není lepší způsob naučit někoho myslet, než ukázat mu příklad toho se to třeba dá dělat. Příklad Vám ukáže, jak zpracovávat pojmy, které Vás učíme. V ekonomii se totiž potřebujeme naučit určitému souboru pojmů a modelů, které vysvětlují vztahy mezi pojmy. Pokud si někdo osvojí tento soubor pojmů a modelů, říkáme o něm, že nabyl ekonomický styl myšlení. Pokud je navíc schopen tyto pojmy a modely dále diskutovat a tvořit si svůj názor na teoretické či praktické problémy s tím související, můžeme jej označit za ekonoma. Přesně toto je cílem, kam bychom Vás chtěli dostat my, učitelé ekonomie. Abychom se s vámi pak mohli bavit jakožto ekonomové (všimněte si evolučního charakteru našeho jednání - snažíme se šířit naše "klony" dále a soutěžíme o Vaši přízeň s učiteli jiných oborů).

Každopádně, nabýt ekonomický způsob myšlení není záležitostí jedné noci o zkouškovém. Způsob myšlení se dá pouze budovat postupně, ve škole je to nejlepší dělat průběžně. Ekonomické myšlení se dá tříbit i po úspěšném ukončení našich předmětů, může se to dokonce stát úkolem na celý život, a to nejen u učitele, ale i u ekonoma - praktika. Už na středních školách Vám určitě říkali, že je potřeba rozvíjet své kritické uvažování o problémech. Ekonomie Vám nabízí jeden kritický způsob uvažování. Možná se u nás v minulosti někdo naučil ekonomii od A po Z a myšlení ke zkoušce nepotřeboval, ale to by byla zcela jistě výjimka. Udělat naši ekonomii bez nějaké úrovně ekonomického myšlení je téměř nemožné. Hledat nemožné cesty asi není něco, co by lákalo většinu studentů. Každopádně - nemyslíte, že by byla škoda učit se zpaměti knihu s tím, že přijdete o smysl výuky, o kritické myšlení? Myslím, že učení zpaměti by i trvalo déle, než naučit se rozumět tomu.

Příklad ekonomického myšlení - je potřeba subjektivní nebo objektivní?

Na první přednášce z mikroekonomie a v podpůrných materiálech jste se mohli dozvědět, že v ekonomii "běžně užívané pojmy", mají význam, který "se často odlišuje od obsahu, který jim lidé dávají v běžném životě". Jedním z takových pojmů je pojem potřeba: "potřebou rozumíme subjektivní pocit, že se nám něčeho nedostává." Slovo subjektivní bylo zdůrazněno ještě jednou, s tím, že "potřeba je subjektivní pocit. Různí jedinci mají různé potřeby, ale i potřeby téhož jedince se v čase vyvíjí." Když se nad tím zamyslíte, asi si řeknete, že to přeci neodpovídá naší zkušenosti. Nejsou snad některé potřeby objektivními potřebami? Když potřebujeme na toaletu, řekneme, že jdeme na potřebu. Není snad taková potřeba něco objektivního? Při akutní potřebě, ať se to týká tělesných potřeb, nebo ať se to týká potřebných lidí, kterým bychom rádi pomohli uspokojit jejich potřeby (nebo že bychom byli rádi, kdyby někdo jiný uspokojil jejich potřeby), nebo jakékoli potřeby, které bychom mohli označit za objektivní, se asi nenecháme odbýt tím, že potřeby jsou subjektivní. V takových případech by neuspělo, kdyby nám někdo říkal: ty si přeci nemusíš uspokojit tuto potřebu. Kde je z ekonomického hlediska chyba v těchto myšlenkách o objektivních potřebách? 

Tak jednak, ekonomie má svůj vlastní jazyk, který chce vysvětlit něco jiného než běžný jazyk. Ekonomie definuje své pojmy, aby vysvětlila, proč a jak fungují ekonomické jevy, např. víme již, že existuje určitá logika ekonomické volby jednotlivce. Proč jednotlivec v ekonomice jedná, bychom nepochopili tak, že bychom začali od pojmu objektivní potřeba. Asi víte, že ekonomové se často hádají, třeba v názoru na hospodářskou politiku. A to se v zásadě shodnou, že potřeby jsou subjektivní. Dovedete si představit, jak moc by se ekonomové hádali, když by každý měl jinou představu o tom, co jsou objektivní potřeby? Která potřeba by se uspokojovala? Když tedy nemůžeme začít od pojmu objektivní potřeba, začínáme od subjektivní potřeby.

Touto teorií můžeme vysvětlit logiku volby, totiž, že v ekonomice jednotlivci uspokojují své neomezené potřeby pomocí omezených, tj. vzácných zdrojů. Každý totiž máme více potřeb a různé potřeby pociťujeme s různou naléhavostí, což je napsáno v našich materiálech a myslím, že se s tím dá souhlasit. Fakt, že často (a v ekonomice typicky) nemáme dost prostředků, abychom si uspokojili svoji potřebu (tím spíš potřeby), si můžeme uvědomit nejen na příkladu, že např. nemám dost peněz na auto Aston Martin, kterým bych mohl zapůsobit na nějakou slečnu, ale také na příkladu akutní tělesné potřeby v přeplněném nákupním centru, když není žádné WC volné. Poznatek, který jste právě nabyli, se v našem materiálu nazývá vzácnost zdrojů, tedy "naléhavost řešení je dána tím, že společnost disponuje pouze omezeným množstvím zdrojů - zdroje jsou vzácné." Je tedy v ekonomice nutno rozhodovat se o tom, k uspokojení které potřeby použijeme vzácné, omezené zdroje. O tom se dozvíte více v dalším týdnu.

Ekonomie a Maslowova (objektivní?) pyramida potřeb

Dostali jsme se od běžného chápání pojmu potřeba k chápání ekonomickému. První krůček k ekonomickému myšlení je za námi! Ale zkusím Vám ještě tento krok na chvilku trošku znejistit. V marketingu, případně v jiných předmětech, se dozvíte o Maslowově hierarchii potřeb, možná to dokonce znáte už ze střední. Ta vypadá objektivně, nemyslíte? Podívejte:

Maslowova pyramida objektivních potřeb (určitě chápete, že není zcela původní).

(staženo z http://rjnello.files.wordpress.com/2014/03/maslows-new-hierarchy-of-needs.png?w=558 )

Já jsem absolvoval marketing někdy, kdy ještě nebylo wifi, a už asi marketingu nerozumím, ale řeknu pro naše potřeby výuky ekonomie, že chápu tuto pyramidu potřeb jako hierarchii objektivních potřeb. V základně pyramidy je nejakutnější potřeba :), pak jdou tělesné potřeby a pak čím dál výš se objevují další potřeby, které nás kromě jiného dělají civilizovanějšími. Divoch (ale třeba také bezdomovec) nemá takovou potřebu po přátelích a rodině jako my. Oproti nám nemá takovou potřebu sebevědomí a úspěchu a už vůbec oproti nám nemá potřebu kreativity, autentičnosti, řešení problémů. Každopádně pyramida potřeb funguje tak, že vyšší patra potřeb si můžeme uspokojovat až poté, co jsme uspokojili nižší potřeby. Takže tady máme nějakou hierarchii objektivních potřeb. Možná to neříkám správně z hlediska marketingu. Každopádně z hlediska ekonomie přistupujeme k pojmu potřeba jinak než objektivně. V ekonomii jsou potřeby subjektivní. Máme určité množství zdrojů (nemusí to být právě peníze, může to být i jiný zdroj, pomocí kterého můžeme uspokojit potřebu) a máme zpravidla větší počet potřeb, které bychom chtěli uspokojit.

Řeknu to na svém aktuálním příkladu. Rád bych povečeřel, což je základní patro Maslowovy pyramidy (nikoli této zde zobrazené). To se mi nejbližší dvě hodiny nejspíš nepovede. Peníze, které pak asi nechám někde na rohu za podřadnou pizzu, bych mohl použít i jinak, např. na lístek do kina, kdybych tam mířil. Teď je pro mne ale mnohem důležitější než peníze jiný prostředek - čas. Tyto dvě hodiny, které jsem psal tento článek, jsem mohl strávit kreativitou, řešením problémů (tj. nejvyšší patro v Maslowově pyramidě), tím, že bych psal dizertaci. Zvolil jsem si ale napsat pro Vás tento článek, což bych za sebe v Maslowově pyramidě zařadil o patro níž. Nevím, co z mého jednání vyplývá pro platnost Maslowovy pyramidy (nebo pro psychiatra, kdybych nějakého měl). To Vám když, tak osvětlí někdo na marketingu (nebo ten psychiatr). Vím však, že potřebu napsat Vám tento článek jsem subjektivně pociťoval jako naléhavější než potřebu psát dizertaci. Proto jsem se takto rozhodl. Tak, a teď mi rozumíte, možná i víc než by bylo zdrávo (opravdu to asi nebylo rozumné, nepsat teď dizertaci). Každopádně si ale teď můžete být jisti svým prvním krokem směrem k ekonomickému způsobu myšlení. V ekonomii jsou potřeby subjektivní a když jednotlivec nemůže s danými prostředky uspokojit všechny potřeby, uspokojí tu potřebu, kterou pociťuje nejnaléhavěji. Takže blahopřeji a ať vám to ekonomicky myslí čím dál lépe a čím dál hlouběji!

Ještě jednou o manipulaci s článkem Mankiwa v HN - tentokrát neagresivně

Minule jsem napsal o manipulaci s článkem Mankiwa v HN. Bylo nešťastné, že jsem se vyjadřoval agresivně proti Sedláčkovi i překladateli. Patrně se tedy vytratilo moje hlavní sdělení: překladatel manipuloval čtenáře HN a řekl něco zcela jiného než Mankiw. Ježto mi tuto zlepšenou verzi článku neotiskli v HN, píšu to zde, aby bylo jasné, jak překladatel naložil s textem.

Co Mankiw sdělil

Dle Mankiwa, pokud ekonom nebude dbát pravidla “především neuškodit” (first, do no harm), uškodí. Podobně museli jednat lékaři 19. století – hlavně neuškodit. Pod pravidlem především neuškodit má Mankiw na mysli to, že ekonom bude respektovat dobrovolná rozhodnutí tržních aktérů. Jednající lidé vědí lépe než ekonom, proč jednají, jak jednají (jaké jsou výnosy a náklady jednání). Tedy s výjimkou negativních externalit. Následně, pokud je navrhované politické opatření komplexní, těžko ohodnotitelné a pokud zamezí dobrovolným transakcím, ekonom by měl být skeptický ohledně tohoto politického opatření. Protože takový návrh uškodí. Americké zákony o minimální mzdě nebo o dostupné zdravotní péči pak dle Mankiwa selhávají v tomto testu, pravděpodobně uškodí (link na českou empirickou evidenci). Zákon o minimální mzdě zabrání některým transakcím na trhu práce. Zákon o dostupné péči zamezí vzniku některých pojistných smluv. Mankiw přiznává, že existují i ekonomové, kteří schvalují tyto zákony a připouští, že občas mohou mít i pravdu a že jejich zásah může být pro ekonomiku vhodný. Ale jen může, s vysokou nejistotou a docela malou pravděpodobností. Takže ten příměr dle Mankiwových původních úmyslů pak zní, že pokud dnes ekonom navrhne např. zákon o minimální mzdě, jedná jako neopatrný lékař 19. století, a velmi pravděpodobně uškodí. Tohle sdělení ovšem bylo ztraceno v překladu.

Ztraceno v překladu

Dle českého překladu článku jsou ekonomové ještě méně užiteční než lékaři 19. století. Test “především neuškodit” spočívá v pokoře, se kterou má ekonom vyjadřovat své názory, k čemuž bylo zcela v rozporu s originálem přidáno tvrzení: “Když je to ale ekonom, který bezvýhradně věří svým názorům a démonizuje jiné, neměl by požívat velké důvěry.” Dále, překladatel zmanipuloval text ve svém úvodu k přeloženému článku, když interpretoval Mankiwovo sdělení takto: “Podle něj je například už premisa maximalizace užitku natolik pochybná, že by měla být všechna na ní založená vyjádření brána s rezervou.” Mankiw však napsal, že když se nějaký ekonom nebude řídit heslem “především neuškodit” ve svých politických návrzích, tak se toto zdánlivě užitek maximalizující opatření ukáže být v rozporu s jeho cílem - maximalizací užitku. Interpretace překladatele je zjevně protichůdná úmyslům autora a daleko přesahuje meze slušného překladu. Ekonomové jsou dle překladatele evidentně méně užiteční než lékaři 19. století. I když to překladatel neuvedl, z jeho podání to vyplývá, protože jaká je užitečnost vědy, která má být pouze "brána s rezervou"?

Manipulace s textem – sedláčkizace Mankiwa?

Důvody zkreslení mohly být různé. Motivace zkrátit text a vyhodit našemu čtenáři neznámé americké reálie se minula pozitivním účinkem, a zapůsobila kontraproduktivně, když byl překlad „zkrácen“ o podstatné Mankiwovy argumenty. Motivací mohlo opravdu být i uspokojení poptávky po sedláčkovských textech i za cenu manipulace s textem. Sedláček se např. vysmívá modelu homo economicus (napsal knihu Soumrak homo economicus) a předpokladu maximalizace užitku. Jak napsal, „věta "jedinec vždy maximalizuje svůj užitek" je tautologií, tedy bezobsažným sdělením.“ (Tady nebudu kvůli délce článku analyzovat Sedláčkův výrok.) Vysoká poptávka po sedláčkovských textech mohla překladatele zvést k tomu, aby s článkem manipuloval.

Mankiwizace překladatele

Jakožo ekonomové jsme tedy v pozitivním slova smyslu jako lékaři 19. století. Alespoň můžeme vyzývat k pokoře ty ekonomy, kteří by chtěli řídit společnost, nebo, jako v tomto případě, manipulovat čtenáře.

Jsou ekonomové tak užiteční jako lékaři v 19. století? K českému překladu Mankiwova článku

Důkaz o internetové existenci ekonoma Mankiwa

Ano, milí studenti, někteří ekonomové mají blogy. Není to tak, že všichni z nich jsou internetu prosté bytosti. Týká se to i slavného Grega Mankiwa, z kterého výborné učebnice se učí např. studenti ESF MUNI v Brně. A kromě nich miliony dalších studentů po celém světě. A tento Mankiw se jednou dokonce uvolil odepsat na e-mail jistému bezejmennému studentu z Prahy, totiž mně, když mě něco zajímalo. Takže ano, existují důkazy o (nejen) internetové existenci některých ekonomů.

Jak byli užiteční lékaři 19. století?

A tento Mankiw nedávno napsal zajímavý článek, který dokonce přeložili naše ctěné Hospodářské noviny do mateřštiny většiny studentů PEF. Z českého zkráceného a velmi nepovedeného překladu vyznívá, že užitečnost rad ekonomů je asi taková jako užitečnost lékařů (nebo spíš ranhojičů, jak by řekl Engels) v 19. století. Pro představu, ona ta užitečnost lékařů v 19. století byla asi taková, že ekonomický historik David Landes si jako motto knihy “Bohatství a bída národů” vzal výrok popisující událost, kdy nejlepší lékaři roku 1836 nemohli pomoct Nathanu Rothschildovi, tehdy nejbohatšímu člověku na světě, se zanícením hýždě u kostrče, na následky čehož pak záhy zemřel. Takže na obyčejný zánět. Dnes nemusíte být vůbec bohatí, abyste tak nepatrnou zdravotní potíž překonali.

Někdo lačnící po literatuře může najít jiný příklad lékařské efektivnosti minulosti u Johna Lawa, skotského finančníka začátku 18. století, evropského vynálezce papírové měny (a posléze hyperinflace a rozvratu hospodářství). Lawův otec měl ledvinové kameny. Claude Cueni v působivém životopisném románu o Lawovi “Velká hra” popisuje událost tak, že úmrtnost při operaci vyřezání ledvinových kamenů byla z dnešního pohledu velmi vysoká - 31%. Dle vědeckých zdrojů citovaných na wikipedii kleslo toto procento do roku 1878 na 2,4%. Vzhledem k méně invazivním metodám používaným od té doby procento úmrtnosti na tuto nemoc dále klesalo.

Takže ten rozdíl v medicíně za posledních několik staletí je fakt obrovský.

A dle českého překladu Mankiwova článku jsou dnes ekonomové asi tak užiteční jako tehdejší lékaři. Dle nepovedeného překladu máme jako ekonomové být pokorní a naše závěry se nemají brát vážně, protože do každé analýzy prý vkládáme své vlastní hodnotící soudy a každý si tedy můžete naše závěry vysvětlit jakkoli.

Dle českého překladu ale nejsme ani tak užiteční jako lékaři 19. století

Jak vám zní toto údajné podání užitečnosti ekonomie věhlasným ekonomem Mankiwem? Mně teda jako hodně nepovedený vtip. Protože v tom překladu to vyzní, jako že nejsme ani tak užiteční jako ti lékaři 19. století, kterým se někdy přeci jenom povedlo někoho uzdravit. Jako řečičky o pokoře jsou hezké, ale rád bych si tu pokoru i nějak představil, jak konkrétně mám být pokorný při své analýze. Nebo si mám pokoru taky představit jakkoli?

Když do každé analýzy vkládáme své vlastní hodnoty a když lze naše výroky legitimně obrátit jakkoli, tak proč respektovat - a proč vůbec číst - takového ekonoma? Tohle zní hodně nihilisticky. A nevím jak vy, ale já mám hodně silný dojem, že tohle věhlasný Mankiw určitě nechtěl sdělit svým čtenářům. Konec-konců - jaký by měl Mankiw užitek z toho, že by odrazoval své čtenáře od čtení (dalších) ekonomických článků? Tohle mi fakt rozum nebere.

Kde vězí chyba v českém překladu Mankiwova článku: Ekonomové jsou právě tak užiteční jako lékaři 19. století

Tak jsem si přečetl nezkrácený anglický originál a najednou dával článek smysl, dokonce krásný smysl, se kterým jsem souhlasil. Nezkreslené převyprávění originálního článku vypadá asi takto:

Ekonomové opravdu mohou hodně uškodit, když nejsou pokorní ve svých hospodářsko-politických návrzích. Pokora ve smyslu “first, do no harm” tu dle Mankiwa spočívá v tom, že budeme respektovat dobrovolná rozhodnutí tržních aktérů, protože oni vědí lépe než já, ekonom, proč jednají jak jednají (tento test pokory je tedy obdobný s Rothbardovým zákazem triangulárních intervencí státu - viz jeho knihu "Ekonomie státních zásahů"). Tedy s výjimkou negativních externalit. Následně, pokud je navrhované politické opatření komplexní, těžko ohodnotitelné a pokud rozvrací dobrovolné transakce, ekonom by měl být skeptický ohledně tohoto politického opatření. A pak Mankiw uvedl příklad, že zákony o minimální mzdě nebo o dostupné zdravotní péči selhávají v tomto testu ekonomické pokory. Zákon o minimální mzdě rozvrátí některé transakce na trhu práce, podobně zákon o dostupné zdravotní péči zamezí vznik některých pojistných smluv. Říká pak, že jeho závěr jakožto ekonoma je, že tyto zákony sice zamýšlejí nějaké dobro, ovšem jsouc nepokorné selhávají v testu “first, do no harm”. Přiznává, že jsou ekonomové, kteří schvalují zákony o minimální mzdě, a že občas mohou mít i pravdu a jejich zásah může být pro ekonomiku vhodný. Ale jen může, s vysokou nejistotou a docela malou pravděpodobností. Takže ten příměr dle Mankiwových původních úmyslů pak zní, že pokud dnes ekonom navrhne zákon o minimální mzdě, jedná jako lékař 19. století, a velmi pravděpodobně uškodí.

Jako ekonom podobný lékaři 19. století léčím chyby českého překladatele - ranhojiče

Tohle už opravdu dává smysl a souhlasím s tím. Nic z tohoto ale ve zkráceném překladu v HN nezaznělo. Ostává tak zamyslet se nad motivací překladatele, proč ten článek svým překladem a zkrácením tak velmi zkreslil. Totiž ti lékaři v 19. století měli i svou dobrou stránku - odrazovali lidi od uchylování se ke službám ranhojičů a mastičkářů, kterých zákroky měli ještě menší šanci na uzdravení. Tuto jejich dobrou vlastnost teď přebírám a analyzuji motivace a "vyléčím" chyby českého překladatele.

Kromě dobré motivace zkrátit text a vyhodit americké reálie, ve kterých se český čtenář často neorientuje tu mohla hrát roli i nedůslednost a dokonce i neoriginální pravdo-láskovní amatérství (všimněte si, kolik různých motivací jiných než vlastní zájem může ekonom mít).

Každá věda něco zakazuje, nelze ji interpretovat jakkoli - zakazuji (platnost závěrů) Sedláčka

Totiž máme tu v Česku ekonomy, konkrétně nechvalně známého Tomáše Sedláčka, který pod heslem ekonomické pokory vyhlašuje, že postmodernismem (postmodernizmus je dnešní filozofie) inspirovaná ekonomie říká, že všechno může být jakkoli. Odpovídám: Ne nemůže. On, dále překladatel Mankiwova článku a dále každý student, který si chce něco odnést z ekonomie, by se měl naučit to, že každá věda zakazuje některé události. Např. je nemožné, aby po zavedení minimální mzdy vyšší než tržní nevznikla nezaměstnanost. Není tomu tedy tak, že v ekonomii je všechno možné a že ekonomie je úplně nanic. Alespoň můžeme vyzývat k pokoře ty troufalce, kteří by chtěli - třeba i v pravdo-láskovní snaze docílit dobro - společnost řídit, kteří vědí “lépe”, co je pro jednající lidi správné. Jsme alespoň tak užiteční jako lékaři 19. století, kteří odrazovali lidi od neodborných ranhojičů a mastičkářů a můžeme odrazovat studenty od nesprávných interpretací ekonomických zákonů a také je odrazovat od hezky znějících, ale prokazatelně nesprávných plků Sedláčka a jemu evidentně myšlenkově blízkého překladatele v Hospodářských novinách.

Poďte sa so mnou baviť ekonómiou, časť I: Ráčite ďalší dúšok dobrého vína alebo dáš si ešte jedno v 4. cenovej? De Gustibus Non Est Disputandum

Stretávam sa s názorom, že okrem zápočtu a skúšky je ekonómia nanič. V tomto - a ako dúfam aj v ďalších článkoch, sa Vás pokúsim presvedčiť o užitočnosti ekonómie tým, že sa pokúsim vyvrátiť niektoré argumenty proti užitočnosti či zmysluplnosti ekonómie.

Bol som na poslednej prednáške z mikroekonómie na PEF, kde ste sa vy, študenti, dozvedeli tiež o teórii úžitku, o jej kardinalistickej verzii. Prednášajúca Pavlína Vás milým hlasom medzi iným informovala o tom, že slovo zákon v zákone o klesajúcom hraničnom užitku (=mezní užitek) znamená, že daný poznatok platí obvykle, pravidelne. To sa mi veľmi páčilo, je tým vyjadrená vedecká pokora, že aj z toho najskalopevnejšieho vedeckého zákona môžu byť výnimky. Ako vedia metodológovia vedy (napr. Thomas Kuhn), až čas ukáže, či sa podarí výnimku vteliť do daného zákona, alebo naopak z pôvodne domnelej výnimky sa vyvinie nová teória, nový zákon, ktorým sa daný jav vysvetlí lepšie.

Pavlína ako príklad uviedla pitie piva. Že to nie je tak, ako uvádza teória, že prvé pivo uspokojuje najžiaducejšiu potrebu, a ďalšie už menej žiaducu. Teória tu vlastne hovorí, že „s jedlom klesá chuť“. Ale Pavlína Vám vysvetlila, že u piva „s jedlom rastie chuť“. Ako druhý príklad uviedla závislosti. Vlastne pitie piva môže byť druhom závislosti.

Pavlína Vám tým ale nechcela povedať, že ekonómia je nanič, že nevie vysvetliť reálne javy. Okrem lekcie z vedeckej pokory Vás mohla inšpirovať k tomu, aby ste hľadali spôsoby, ako by tento jav mohol byť vysvetlený štandardnou teóriou. Môže byť vysvetlený. V skutočnosti sa učíte túto mikroekonómiu aj preto, že jej teória je natoľko robustná, že dokázala do svojho stredu vteliť mnoho takýchto zdanlivých výnimiek. Boli a sú to predovšetkým ekonómovia pôvodom z tzv. chicagskej školy, predovšetkým Gary Becker a jeho nasledovníci, ktorí takéto výnimky vtelili späť do rámca tradičného mikroekonomického výkladu.

Becker rozšíril vo svojom slávnom článku De Gustibus Non Est Disputandum (American Economic Review, 1977) bežnú úžitkovú funkciu, s akou sme pracovali aj na prednáške, o tzv. „spotrebný kapitál“ v prípade pozitívnych závislostí (napr. na dobrej hudbe), ktorý častou spotrebou rastie. V prípade negatívnych závislostí ide o tzv. euforický kapitál, ktorý pri spotrebe rovnakého množstva statku s každou ďalšou spotrebou klesá. Následkom toho je potrebné zvyšovať dávku statku, na ktorom sme negatívne závislí, aby sme si udržali rovnaký euforický kapitál. Zákon klesajúceho hraničného úžitku tým nie je porušený, pretože keď negatívne závislý človek spotrebuje svoju dávku potrebnú k získaniu euforického kapitálu, každé ďalšie pivo mu už prináša klesajúci hraničný úžitok. Podobne, ak pozitívne závislý človek (napr. na dobrej hudbe či na dobrom víne), spotrebúva ďalšiu jednotku statku aj po získaní spotrebného kapitálu, bude sa mu už hraničný úžitok z ďalšej spotrebovanej jednotky znižovať.

Tým je vtelená závislosť do rámca teórie spotrebiteľského chovania. A že to nie je koniec vedeckého poznania, ale skôr začiatok plodného poľa skúmania, dokazuje nielen vek článku (článok je z roku 1977), ale aj 3623 citácií tohto článku, ktoré momentálne registruje vedecká databáza scholar.google.com.

Máte teraz ekonómiu radšej, stane sa Vašou pozitívnou závislosťou? Nedbám, de gustibus non est disputandum. Nabudúce si v takom prípade povieme o tom, či si musíme byť vedomí toho, že konáme podľa zákona klesajúceho hraničného úžitku na to, aby naozaj platil.

Link na Beckerov článok (zo školských počítačov by mal byť dostupný v plnej verzii, pričom pripomínam, že American Economic Review je najlepší časopis v ekonómii.): http://www.jstor.org/stable/1807222

PS: Beckerov článok nájdete preložený v češtine v knihe Gary Becker: Teorie preferencí, Praha, Grada 1997.

PPS: Podobný krásny článok chicagského ekonoma v češtine na toto téma: Austan Goolsbee: Proč lidi nesnáší ekonomy (a proč nám to je jedno). http://www.nechtenasbyt.cz/?page=clanek&id=399