Ještě jednou o manipulaci s článkem Mankiwa v HN - tentokrát neagresivně

Minule jsem napsal o manipulaci s článkem Mankiwa v HN. Bylo nešťastné, že jsem se vyjadřoval agresivně proti Sedláčkovi i překladateli. Patrně se tedy vytratilo moje hlavní sdělení: překladatel manipuloval čtenáře HN a řekl něco zcela jiného než Mankiw. Ježto mi tuto zlepšenou verzi článku neotiskli v HN, píšu to zde, aby bylo jasné, jak překladatel naložil s textem.

Co Mankiw sdělil

Dle Mankiwa, pokud ekonom nebude dbát pravidla “především neuškodit” (first, do no harm), uškodí. Podobně museli jednat lékaři 19. století – hlavně neuškodit. Pod pravidlem především neuškodit má Mankiw na mysli to, že ekonom bude respektovat dobrovolná rozhodnutí tržních aktérů. Jednající lidé vědí lépe než ekonom, proč jednají, jak jednají (jaké jsou výnosy a náklady jednání). Tedy s výjimkou negativních externalit. Následně, pokud je navrhované politické opatření komplexní, těžko ohodnotitelné a pokud zamezí dobrovolným transakcím, ekonom by měl být skeptický ohledně tohoto politického opatření. Protože takový návrh uškodí. Americké zákony o minimální mzdě nebo o dostupné zdravotní péči pak dle Mankiwa selhávají v tomto testu, pravděpodobně uškodí (link na českou empirickou evidenci). Zákon o minimální mzdě zabrání některým transakcím na trhu práce. Zákon o dostupné péči zamezí vzniku některých pojistných smluv. Mankiw přiznává, že existují i ekonomové, kteří schvalují tyto zákony a připouští, že občas mohou mít i pravdu a že jejich zásah může být pro ekonomiku vhodný. Ale jen může, s vysokou nejistotou a docela malou pravděpodobností. Takže ten příměr dle Mankiwových původních úmyslů pak zní, že pokud dnes ekonom navrhne např. zákon o minimální mzdě, jedná jako neopatrný lékař 19. století, a velmi pravděpodobně uškodí. Tohle sdělení ovšem bylo ztraceno v překladu.

Ztraceno v překladu

Dle českého překladu článku jsou ekonomové ještě méně užiteční než lékaři 19. století. Test “především neuškodit” spočívá v pokoře, se kterou má ekonom vyjadřovat své názory, k čemuž bylo zcela v rozporu s originálem přidáno tvrzení: “Když je to ale ekonom, který bezvýhradně věří svým názorům a démonizuje jiné, neměl by požívat velké důvěry.” Dále, překladatel zmanipuloval text ve svém úvodu k přeloženému článku, když interpretoval Mankiwovo sdělení takto: “Podle něj je například už premisa maximalizace užitku natolik pochybná, že by měla být všechna na ní založená vyjádření brána s rezervou.” Mankiw však napsal, že když se nějaký ekonom nebude řídit heslem “především neuškodit” ve svých politických návrzích, tak se toto zdánlivě užitek maximalizující opatření ukáže být v rozporu s jeho cílem - maximalizací užitku. Interpretace překladatele je zjevně protichůdná úmyslům autora a daleko přesahuje meze slušného překladu. Ekonomové jsou dle překladatele evidentně méně užiteční než lékaři 19. století. I když to překladatel neuvedl, z jeho podání to vyplývá, protože jaká je užitečnost vědy, která má být pouze "brána s rezervou"?

Manipulace s textem – sedláčkizace Mankiwa?

Důvody zkreslení mohly být různé. Motivace zkrátit text a vyhodit našemu čtenáři neznámé americké reálie se minula pozitivním účinkem, a zapůsobila kontraproduktivně, když byl překlad „zkrácen“ o podstatné Mankiwovy argumenty. Motivací mohlo opravdu být i uspokojení poptávky po sedláčkovských textech i za cenu manipulace s textem. Sedláček se např. vysmívá modelu homo economicus (napsal knihu Soumrak homo economicus) a předpokladu maximalizace užitku. Jak napsal, „věta "jedinec vždy maximalizuje svůj užitek" je tautologií, tedy bezobsažným sdělením.“ (Tady nebudu kvůli délce článku analyzovat Sedláčkův výrok.) Vysoká poptávka po sedláčkovských textech mohla překladatele zvést k tomu, aby s článkem manipuloval.

Mankiwizace překladatele

Jakožo ekonomové jsme tedy v pozitivním slova smyslu jako lékaři 19. století. Alespoň můžeme vyzývat k pokoře ty ekonomy, kteří by chtěli řídit společnost, nebo, jako v tomto případě, manipulovat čtenáře.

Jsou ekonomové tak užiteční jako lékaři v 19. století? K českému překladu Mankiwova článku

Důkaz o internetové existenci ekonoma Mankiwa

Ano, milí studenti, někteří ekonomové mají blogy. Není to tak, že všichni z nich jsou internetu prosté bytosti. Týká se to i slavného Grega Mankiwa, z kterého výborné učebnice se učí např. studenti ESF MUNI v Brně. A kromě nich miliony dalších studentů po celém světě. A tento Mankiw se jednou dokonce uvolil odepsat na e-mail jistému bezejmennému studentu z Prahy, totiž mně, když mě něco zajímalo. Takže ano, existují důkazy o (nejen) internetové existenci některých ekonomů.

Jak byli užiteční lékaři 19. století?

A tento Mankiw nedávno napsal zajímavý článek, který dokonce přeložili naše ctěné Hospodářské noviny do mateřštiny většiny studentů PEF. Z českého zkráceného a velmi nepovedeného překladu vyznívá, že užitečnost rad ekonomů je asi taková jako užitečnost lékařů (nebo spíš ranhojičů, jak by řekl Engels) v 19. století. Pro představu, ona ta užitečnost lékařů v 19. století byla asi taková, že ekonomický historik David Landes si jako motto knihy “Bohatství a bída národů” vzal výrok popisující událost, kdy nejlepší lékaři roku 1836 nemohli pomoct Nathanu Rothschildovi, tehdy nejbohatšímu člověku na světě, se zanícením hýždě u kostrče, na následky čehož pak záhy zemřel. Takže na obyčejný zánět. Dnes nemusíte být vůbec bohatí, abyste tak nepatrnou zdravotní potíž překonali.

Někdo lačnící po literatuře může najít jiný příklad lékařské efektivnosti minulosti u Johna Lawa, skotského finančníka začátku 18. století, evropského vynálezce papírové měny (a posléze hyperinflace a rozvratu hospodářství). Lawův otec měl ledvinové kameny. Claude Cueni v působivém životopisném románu o Lawovi “Velká hra” popisuje událost tak, že úmrtnost při operaci vyřezání ledvinových kamenů byla z dnešního pohledu velmi vysoká - 31%. Dle vědeckých zdrojů citovaných na wikipedii kleslo toto procento do roku 1878 na 2,4%. Vzhledem k méně invazivním metodám používaným od té doby procento úmrtnosti na tuto nemoc dále klesalo.

Takže ten rozdíl v medicíně za posledních několik staletí je fakt obrovský.

A dle českého překladu Mankiwova článku jsou dnes ekonomové asi tak užiteční jako tehdejší lékaři. Dle nepovedeného překladu máme jako ekonomové být pokorní a naše závěry se nemají brát vážně, protože do každé analýzy prý vkládáme své vlastní hodnotící soudy a každý si tedy můžete naše závěry vysvětlit jakkoli.

Dle českého překladu ale nejsme ani tak užiteční jako lékaři 19. století

Jak vám zní toto údajné podání užitečnosti ekonomie věhlasným ekonomem Mankiwem? Mně teda jako hodně nepovedený vtip. Protože v tom překladu to vyzní, jako že nejsme ani tak užiteční jako ti lékaři 19. století, kterým se někdy přeci jenom povedlo někoho uzdravit. Jako řečičky o pokoře jsou hezké, ale rád bych si tu pokoru i nějak představil, jak konkrétně mám být pokorný při své analýze. Nebo si mám pokoru taky představit jakkoli?

Když do každé analýzy vkládáme své vlastní hodnoty a když lze naše výroky legitimně obrátit jakkoli, tak proč respektovat - a proč vůbec číst - takového ekonoma? Tohle zní hodně nihilisticky. A nevím jak vy, ale já mám hodně silný dojem, že tohle věhlasný Mankiw určitě nechtěl sdělit svým čtenářům. Konec-konců - jaký by měl Mankiw užitek z toho, že by odrazoval své čtenáře od čtení (dalších) ekonomických článků? Tohle mi fakt rozum nebere.

Kde vězí chyba v českém překladu Mankiwova článku: Ekonomové jsou právě tak užiteční jako lékaři 19. století

Tak jsem si přečetl nezkrácený anglický originál a najednou dával článek smysl, dokonce krásný smysl, se kterým jsem souhlasil. Nezkreslené převyprávění originálního článku vypadá asi takto:

Ekonomové opravdu mohou hodně uškodit, když nejsou pokorní ve svých hospodářsko-politických návrzích. Pokora ve smyslu “first, do no harm” tu dle Mankiwa spočívá v tom, že budeme respektovat dobrovolná rozhodnutí tržních aktérů, protože oni vědí lépe než já, ekonom, proč jednají jak jednají (tento test pokory je tedy obdobný s Rothbardovým zákazem triangulárních intervencí státu - viz jeho knihu "Ekonomie státních zásahů"). Tedy s výjimkou negativních externalit. Následně, pokud je navrhované politické opatření komplexní, těžko ohodnotitelné a pokud rozvrací dobrovolné transakce, ekonom by měl být skeptický ohledně tohoto politického opatření. A pak Mankiw uvedl příklad, že zákony o minimální mzdě nebo o dostupné zdravotní péči selhávají v tomto testu ekonomické pokory. Zákon o minimální mzdě rozvrátí některé transakce na trhu práce, podobně zákon o dostupné zdravotní péči zamezí vznik některých pojistných smluv. Říká pak, že jeho závěr jakožto ekonoma je, že tyto zákony sice zamýšlejí nějaké dobro, ovšem jsouc nepokorné selhávají v testu “first, do no harm”. Přiznává, že jsou ekonomové, kteří schvalují zákony o minimální mzdě, a že občas mohou mít i pravdu a jejich zásah může být pro ekonomiku vhodný. Ale jen může, s vysokou nejistotou a docela malou pravděpodobností. Takže ten příměr dle Mankiwových původních úmyslů pak zní, že pokud dnes ekonom navrhne zákon o minimální mzdě, jedná jako lékař 19. století, a velmi pravděpodobně uškodí.

Jako ekonom podobný lékaři 19. století léčím chyby českého překladatele - ranhojiče

Tohle už opravdu dává smysl a souhlasím s tím. Nic z tohoto ale ve zkráceném překladu v HN nezaznělo. Ostává tak zamyslet se nad motivací překladatele, proč ten článek svým překladem a zkrácením tak velmi zkreslil. Totiž ti lékaři v 19. století měli i svou dobrou stránku - odrazovali lidi od uchylování se ke službám ranhojičů a mastičkářů, kterých zákroky měli ještě menší šanci na uzdravení. Tuto jejich dobrou vlastnost teď přebírám a analyzuji motivace a "vyléčím" chyby českého překladatele.

Kromě dobré motivace zkrátit text a vyhodit americké reálie, ve kterých se český čtenář často neorientuje tu mohla hrát roli i nedůslednost a dokonce i neoriginální pravdo-láskovní amatérství (všimněte si, kolik různých motivací jiných než vlastní zájem může ekonom mít).

Každá věda něco zakazuje, nelze ji interpretovat jakkoli - zakazuji (platnost závěrů) Sedláčka

Totiž máme tu v Česku ekonomy, konkrétně nechvalně známého Tomáše Sedláčka, který pod heslem ekonomické pokory vyhlašuje, že postmodernismem (postmodernizmus je dnešní filozofie) inspirovaná ekonomie říká, že všechno může být jakkoli. Odpovídám: Ne nemůže. On, dále překladatel Mankiwova článku a dále každý student, který si chce něco odnést z ekonomie, by se měl naučit to, že každá věda zakazuje některé události. Např. je nemožné, aby po zavedení minimální mzdy vyšší než tržní nevznikla nezaměstnanost. Není tomu tedy tak, že v ekonomii je všechno možné a že ekonomie je úplně nanic. Alespoň můžeme vyzývat k pokoře ty troufalce, kteří by chtěli - třeba i v pravdo-láskovní snaze docílit dobro - společnost řídit, kteří vědí “lépe”, co je pro jednající lidi správné. Jsme alespoň tak užiteční jako lékaři 19. století, kteří odrazovali lidi od neodborných ranhojičů a mastičkářů a můžeme odrazovat studenty od nesprávných interpretací ekonomických zákonů a také je odrazovat od hezky znějících, ale prokazatelně nesprávných plků Sedláčka a jemu evidentně myšlenkově blízkého překladatele v Hospodářských novinách.

Poďte sa so mnou baviť ekonómiou, časť I: Ráčite ďalší dúšok dobrého vína alebo dáš si ešte jedno v 4. cenovej? De Gustibus Non Est Disputandum

Stretávam sa s názorom, že okrem zápočtu a skúšky je ekonómia nanič. V tomto - a ako dúfam aj v ďalších článkoch, sa Vás pokúsim presvedčiť o užitočnosti ekonómie tým, že sa pokúsim vyvrátiť niektoré argumenty proti užitočnosti či zmysluplnosti ekonómie.

Bol som na poslednej prednáške z mikroekonómie na PEF, kde ste sa vy, študenti, dozvedeli tiež o teórii úžitku, o jej kardinalistickej verzii. Prednášajúca Pavlína Vás milým hlasom medzi iným informovala o tom, že slovo zákon v zákone o klesajúcom hraničnom užitku (=mezní užitek) znamená, že daný poznatok platí obvykle, pravidelne. To sa mi veľmi páčilo, je tým vyjadrená vedecká pokora, že aj z toho najskalopevnejšieho vedeckého zákona môžu byť výnimky. Ako vedia metodológovia vedy (napr. Thomas Kuhn), až čas ukáže, či sa podarí výnimku vteliť do daného zákona, alebo naopak z pôvodne domnelej výnimky sa vyvinie nová teória, nový zákon, ktorým sa daný jav vysvetlí lepšie.

Pavlína ako príklad uviedla pitie piva. Že to nie je tak, ako uvádza teória, že prvé pivo uspokojuje najžiaducejšiu potrebu, a ďalšie už menej žiaducu. Teória tu vlastne hovorí, že „s jedlom klesá chuť“. Ale Pavlína Vám vysvetlila, že u piva „s jedlom rastie chuť“. Ako druhý príklad uviedla závislosti. Vlastne pitie piva môže byť druhom závislosti.

Pavlína Vám tým ale nechcela povedať, že ekonómia je nanič, že nevie vysvetliť reálne javy. Okrem lekcie z vedeckej pokory Vás mohla inšpirovať k tomu, aby ste hľadali spôsoby, ako by tento jav mohol byť vysvetlený štandardnou teóriou. Môže byť vysvetlený. V skutočnosti sa učíte túto mikroekonómiu aj preto, že jej teória je natoľko robustná, že dokázala do svojho stredu vteliť mnoho takýchto zdanlivých výnimiek. Boli a sú to predovšetkým ekonómovia pôvodom z tzv. chicagskej školy, predovšetkým Gary Becker a jeho nasledovníci, ktorí takéto výnimky vtelili späť do rámca tradičného mikroekonomického výkladu.

Becker rozšíril vo svojom slávnom článku De Gustibus Non Est Disputandum (American Economic Review, 1977) bežnú úžitkovú funkciu, s akou sme pracovali aj na prednáške, o tzv. „spotrebný kapitál“ v prípade pozitívnych závislostí (napr. na dobrej hudbe), ktorý častou spotrebou rastie. V prípade negatívnych závislostí ide o tzv. euforický kapitál, ktorý pri spotrebe rovnakého množstva statku s každou ďalšou spotrebou klesá. Následkom toho je potrebné zvyšovať dávku statku, na ktorom sme negatívne závislí, aby sme si udržali rovnaký euforický kapitál. Zákon klesajúceho hraničného úžitku tým nie je porušený, pretože keď negatívne závislý človek spotrebuje svoju dávku potrebnú k získaniu euforického kapitálu, každé ďalšie pivo mu už prináša klesajúci hraničný úžitok. Podobne, ak pozitívne závislý človek (napr. na dobrej hudbe či na dobrom víne), spotrebúva ďalšiu jednotku statku aj po získaní spotrebného kapitálu, bude sa mu už hraničný úžitok z ďalšej spotrebovanej jednotky znižovať.

Tým je vtelená závislosť do rámca teórie spotrebiteľského chovania. A že to nie je koniec vedeckého poznania, ale skôr začiatok plodného poľa skúmania, dokazuje nielen vek článku (článok je z roku 1977), ale aj 3623 citácií tohto článku, ktoré momentálne registruje vedecká databáza scholar.google.com.

Máte teraz ekonómiu radšej, stane sa Vašou pozitívnou závislosťou? Nedbám, de gustibus non est disputandum. Nabudúce si v takom prípade povieme o tom, či si musíme byť vedomí toho, že konáme podľa zákona klesajúceho hraničného úžitku na to, aby naozaj platil.

Link na Beckerov článok (zo školských počítačov by mal byť dostupný v plnej verzii, pričom pripomínam, že American Economic Review je najlepší časopis v ekonómii.): http://www.jstor.org/stable/1807222

PS: Beckerov článok nájdete preložený v češtine v knihe Gary Becker: Teorie preferencí, Praha, Grada 1997.

PPS: Podobný krásny článok chicagského ekonoma v češtine na toto téma: Austan Goolsbee: Proč lidi nesnáší ekonomy (a proč nám to je jedno). http://www.nechtenasbyt.cz/?page=clanek&id=399